m.medved.d

Představa, že se v poslední zářijový víkend, v den české státnosti budu trmácet přes celou republiku v narvaném autobusu, který nejede rychleji než 80km/hod ve mě vyvolala menší pochybnost, z niž se stala velká, když jsem viděla předpověd počasí.
Nakonec autobus nebyl zas tak plnej, ale počasí bylo ještě horší, než hlásila předpověď. Proč jsem jen neposlechla maminku, když mi říkala ať si vezmu zimní bundu. Abych to přiblížila - zima mi byla i v sibiřkách, outdoorové obuvy, oddílových šusťácích , v 3 tričkách značky Craft, Klimatex a Alea, dále ve dvou svetrech, z nichž byl jeden maminčin lyžařský rolák, bundě a čepici. 
Páteční pětistovky jsme (ne)úspěšně dojeli, a tak jsme se jeli ubytovat do cca 5km vzdálené ubytovny. Po horké sprše jsme dostali hlad a vydali se hledat hospodu. V první a v druhé nikdo nebyl (včetně personálu), v třetí se nevařilo. Já a Dáša jsme se vydali hledat hospodu dolů, zbytek nahoru. Já a dáša jsme nenašli nic, ostatní ano. Po telefonátu jsme zjistili, že našli a že je to kousek do kopce. Do kopce to bylo, ale ne kousek.
V sobotu byla ještě větší zima, než v pátek a když jsme dorazili na stanoviště spatřili jsme z druhého břehu přehrady 3 stany, jež byli naší jedninnou střechou nad hlavou, jak se rozlámané povalují v různých částech areálu, což mělo za výsledek hlasování o tom, zda-li pojedeme dvoustovky. "Nepojedem" rozhodlo 10 bab, které za žádnou cenu nesednou do lodě. Chlapi jeli a my na ně čekali. Přesněji - oni čekali taky. První porada byla v 9hod., další byla v 11hod. Žensky byly naskládaný v autobusu a z břehu pozorovali závody. Už začali jezdit chlapy a my jsme viděli, jak naše mužská posádka pomalu začala nastupovat do autobusu. Pohádali se s pořadateli a Nymburk, Přerov a Kojetín se sebrali a jeli domů.
Takže asi v 1 hodinu si to autobus za doprovodu ždirbových odrhovaček, našeho zpěvu a občasných historek, při kterých většině z nás tekly slzy razil směr Kojetín